Kontralatě jsou dřevěné hranolky přibité na krokve shora, ve směru spádu střechy, tedy od okapu k hřebeni. Na ně se teprve příčně přibíjí latě, do kterých se zavěšuje krytina. Na první pohled to vypadá jako zbytečná vrstva navíc, ale bez ní by střecha nefungovala — kontralatě totiž zvednou latě nad pojistnou hydroizolaci a mezi fólií a krytinou vznikne souvislá vzduchová mezera.
Ta mezera je celý smysl věci. Pod krytinu se za deště a při tání sněhu vždycky dostane trocha vody a v konstrukci se objevuje i vlhkost odcházející z interiéru. Mezera vedená ve směru spádu umožní vzduchu proudit od okapu k hřebeni a všechnu tuhle vlhkost odvést pryč. Zároveň v létě odvětrává horko, které se pod tmavou krytinou hromadí, takže se podkroví tolik nepřehřívá.
Aby to fungovalo, musí být proudění vzduchu průchozí po celé délce. To znamená volný přívod u okapu, kde se osazuje větrací mřížka bránící ptákům a hmyzu, a volný odvod u hřebene pod hřebenáči. Kdekoli se mezera přeruší — u střešního okna, u komína, u úžlabí — musí se vzduch obejít, jinak se za překážkou drží vlhkost. Právě tyhle detaily rozhodují, jestli je odvětrání skutečné nebo jen na papíře.
Nejčastější chyby jsou dvě a obě banální. První je vynechání kontralatí úplně, kdy se latě přibijí přímo na krokve a fólii — ušetří se materiál a půl dne práce a střecha přijde o odvětrání. Druhá je zaslepení mezery při dokončovacích pracích, typicky zapěněním u okapu nebo přiléhajícím podbitím bez větracích otvorů. Mezera, do které vzduch nevejde a nevyjde, není mezera, je to jen prázdný prostor.
Materiálově jsou kontralatě položka malá a v rozpočtu skoro neviditelná, což je přesně důvod, proč se u nich šetří nesprávným způsobem. Vyplatí se objednat je zároveň s latěmi a řezivem na krov v jedné dodávce, ve stejné kvalitě a se stejnou impregnací. Kupovat je zvlášť u nejlevnějšího prodejce znamená další dopravu za pár set korun materiálu a riziko, že přijde dřevo jiné vlhkosti, které se po zabudování zkroutí a nadzvedne latě i krytinu.